Tomáš Hanák, foto: Bohumil Brejžek a archiv Milana Sluky
Tomáš Hanák, foto: Bohumil Brejžek a archiv Milana SlukyTomáš Hanák, foto: Bohumil Brejžek a archiv Milana SlukyTomáš Hanák, foto: Bohumil Brejžek a archiv Milana Sluky

Tomáš Hanák

08.07.2015 09:00

Český Paul Newman, jak je často označován a jemuž se také stále více podobá a jehož se snaží následovat i v osobním životě. Popularita, po níž netoužil, mu stále více ztrpčovala život a tak východisko našel v životě v malém městečku na Křivoklátsku.

Pane Hanáku, prošel jste různými profesemi. Jak jste se dostal k herectví?
Tak to jsem vůbec neplánoval, žádnou touhu po slávě jsem neměl. Strašně rád jsem četl a chodil do kina, ale stát se hercem, to fakt ne. Na gymplu jsem ale chodil s holkou, která naopak strašně toužila dostat se k divadlu. A tak mě do nich začala tahat a jednou taky do loutkového divadla Pimprle, do Vršovic. No a tam hráli, jen tak z plezíru, někteří mládežníci ze Sklepa, David Vávra a další.

V Divadle Sklep lze tedy vystopovat vaše začátky?
Brzy jsem zjistil, že kromě hraní divadla se sklepovští také velmi zodpovědně věnují alkoholu, namouduši s láskou a rozkoší. Z legrace jsem napsal jednu hru a ta se překvapivě líbila, ovšem žádné ambice jsem neměl, hra byla jen pro nás a naše šmírácké herectví. Ale psaní mě začalo bavit. A k filmu jsem se dostal díky tomu, že do Sklepa, který byl v té době fakt výjimečný, chodili nezávislí nebo, řekněme, trošku jiní režiséři. Hráli jsme jinak, své vlastní věci, hlavně, aby to bavilo nás. Což zaujalo třeba Věru Chytilovou a samozřejmě Tomáše Vorla, který ale taky vyšel z našich řad. Mne si tam vylovil Zdeněk Troška do Pokladu hraběte Chamaré, což byl můj první film.

Pak ale rychle následovaly další - Bony a klid, Pražská 5, Kopytem sem, kopytem tam, Žiletky či Díky za každé nové ráno. Byl jste na vrcholu, ale stop dalšímu hraní vám vystavil alkohol.
Člověk ty závany slávy cítil jako milé zpestření, mohl na to konto víc pít, protože byl slavný, na druhou stranu, tehdejší honoráře byly komické, devadesát korun za den. Ale za tu nečekanou a nijak vyčerpávající zábavu při natáčení to bylo skvělé!

Lékaři vám doporučili, abyste odešel z rizikových míst, kde jste se opíjel, tedy z Prahy. Přestěhoval jste se do Nižboru. Proč právě tam?
Po návratu z Apolináře jsem byl zadlužený, práce jsem logicky moc nedostával, ale chtěl jsem z Prahy někam pryč, kde budu žít sám, jak jsem o tom často snil. Máma mi byla ochotná půjčit peníze na domek na sever od Prahy, na takovou plesnivou trosku, jenže v tom se zjevil kamarád a prý: Proč od nás nekoupíš domeček v Nižboru? A bylo. Domek jsem opravil, dluhy poplatil a v kouzelném Křivoklátsku kořeny zapustil.

Váš nejnovější film, který měl premiéru 19. března, se jmenuje Lovci a oběti. Čím vás oslovil, že jste roli mafiána s dobrým srdcem neodmítl?
To bylo už před dvěma lety, totálně vyčerpaný jsem dokončoval svoji hospodu na nádražíčku v Nižboru, po těžkých pěti letech jsem už ji chtěl konečně otevřít. Žádal jsem Ministerstvo pro místní rozvoj, jestli by mi nepomohli z okamžitých finančních rozpaků, ale vykašlali se na mě, ačkoli jsem žádal i třeba komickou částku 20 000 na zaplacení řemeslníků. A v té chvíli, jak to tak v životě bývá, přišla tahle nabídka. Odmítl jsem, ale nakonec, protože mi poskytli velmi vstřícné podmínky, jsem kývnul. Pohříchu jsem ani neměl čas pořádně si pročíst scénář, ale říkal jsem si: Tady je nabídka práce a tady potřeba peněz na dokončení hospody, tak o čem, sakra, dumat?

Natáčení, přestože se neobešlo bez problémů, vás ale nakonec dostalo…
Během první fáze natáčení jsem začal tušit, že to žádný milník světové kinematografie nebude. A to se při první projekci potvrdilo. Jenže pak se začaly dít zajímavé věci: scénář se přepsal, udělala se spousta dotáček, změnil se střih, hudba. A vznikl vlastně úplně nový film. A já jsem jen žasnul, že pokud producentovi na filmu opravdu záleží, tak že ten film vypiplá, vyhraje si s ním a na premiéru pak může jít sice s obavami, ale s čistým svědomím. A ten producent se jmenuje Milan Sluka a jsem rád, že jsem ho poznal. Za všechny ty roky jsem u filmu potkal řadu lidí, kteří práci dělali s cynismem, i včetně herců, někdy včetně mně. Tušíte, že výsledek bude k ničemu, ale je to holt živobytí, tak pojďme na to, ať už je to z krku a hlavně ať jsou peníze doma. Milan Sluka je ale jiný případ a já k němu mám namouduši velkou úctu.

Jak jste vnímal sám sebe, když jste se viděl po delší době zase na plátně?
Poslední dva roky už jsem skoro všechno odmítal, hraní už mě opravdu moc nebaví, už to moc dělat nechci – a kupodivu mi to ani nijak nechybí, z čehož jsem až trochu zaskočený, ale radostně zaskočený! Uvidíme, třeba se objeví nějaký sakra zajímavý projekt. Každopádně jsem se tím ale zbavil trémy nebo strachu, jak moje hraní dopadne. Dřív jsem strach míval, znáte to, člověk potřebuje peníze, a když práci jaksepatří podělá, příště ji nedostane. No, a jelikož tenhle existenční strach už nemám, jsem v klidu. A mám dojem, že je to na Hanákově projevu docela vidět, byť moje herectví do zlatého fondu kinematografie nejspíš nevstoupí. A ten klid, ta vyrovnanost asi i dobře vyhovovala charakteru muže, velmi bohatého a s dlouhými prsty, kterého jsem ve filmu hrál. Podobných rolí mafiánů a zazobanců mám už za sebou víc, třeba v Prachy dělají člověka, mockrát jsem byl nákladně oděn a vozil si zadnici v drahých autech, třeba ve Válce barev, v Pastičkách. Je to skoro taková moje škatulka, možná že to předurčuje můj zjev, můj ksicht. Líp jsem se ale cítil třeba ve Vorlových filmech, v Cestě z města, do lesa, nebo ve Skřítkovi.

Na natáčení do Liberce jste dojížděl vlakem, přímo z nižborského nádraží. Nebylo by to autem pohodlnější a rychlejší?
Nejsem žádný extrémní železniční fanda, nevyznám se v evidenčních číslech lokomotiv, to se mi začalo mylně přisuzovat poté, co jsem dokončil tuhle rekonstrukci. Ale vlaky pro mne představují obrovskou romantiku, možná největší v Čechách. Koleje, nejlépe na dřevěných pražcích, a cesta někam, kamkoli. Už zahoukání, odjezd nebo návrat jsou symboly, je z toho cítit Jack Kerouac, Dylan. Jízda vlakem mne fascinuje, to kaleidoskopické sledování okolí kolem tratě, kdy za oknem letí osudy lidí. Zahlédnete milence, babku, opilce, vandráka, někoho na zahradě, jak okopává, krajina se mění, počasí se mění.

Takže na vlak nedáte dopustit.
Před třemi lety jsme s rodinou profrčeli vlakem Ameriku ze Seattlu až do New Yorku, se zastávkou v Chicagu. Kouzelná, fantastická cesta, jeli jsme oblastmi, kde nebylo nic než příroda, jezera, nekonečné lesy. Žádný fast-food, žádný supermarket. Vzrušující.

Romanticky vypadá i vaše rozhodnutí zachránit starý železniční sklad a udělat z něj restauraci, kde z každého koutu dýchají staré zašlé časy. Jak jste na to přišel? Je to snad určité splnění dětského snu?
To rozhodnutí bylo určitě romantický, ale zároveň šílený, uskutečnil jsem ho navzdory pochybám rodiny. Jako staromilce a stárnoucího muže mě mrzí každá stará věc, odsouzená k zániku. A kašírované napodobeniny, jež můžeme vidět, ať už podnikatelské baroko se sádrovou sochou Davida anebo pizzerie, tvářící se díky plastovému copu česneku jako starý italský ristorante, to je prostě smutný. A tak fandím každému, kdo se snaží zachránit tovární halu, staré nádraží, kdo citlivě opraví starý domek. Tenhle dřevěný sklad byl odsouzen k zániku, takže to moc peněz nestálo. Když jsem sem poprvé vstoupil, tak jsem si říkal: Co s tím, Hanáku? Ale taky: Co po tobě, Hanáku, zbyde? Kdo si za dvacet let vzpomene na nějaké tvé role v cyklu pro pamětníky? Ale na to, že jsem stočtyřicet let starému objektu prodloužil život o dalších možná pár set let, tak na to jsem určitě nejpyšnější v životě. Jo, to mělo smysl.

Restaurace z bývalého železničního skladu je úžasný nápad.
Tady je to nejhezčí v květnu a červnu, pak podzim je tu krásný. V létě tu bývá narváno výletníky a to se atmosféra trochu vytrácí. Stává se, že sem vstoupí lidé, často jsou to ženy, kteří ve dveřích fakt oněmí a jen stojí a s otevřenou pusou civí. Je tu možné si číst, hrát hry, podřimovat, mlčet, nebo jen tak koukat na koleje, jak se sbíhají někde v dáli. Nikdo není k ničemu nucen. A sedět v prastarém nádražním skladu, kde devadesát procent věcí je původních, a jen pozorovat bůhvíkdy a bůhvíčím odřený trám nebo barvu rozlitou na podlaze nebo něco naškrábaného křídou, to je prostě uklidňující. Hodně lidí tady mluví o geniu loci a nechce se jim odcházet, neřkuli se vracet do hektického kvasu moderní doby. Na to jsem pyšnej, tohleto jsem přesně chtěl, trochu sobecky, kvůli sobě. Na ziskovost jsem, věřte mi, ani moc nemyslel, tohle bylo radostné použití vydělaných peněz, často ne až tak důstojně vydělaných, vlastně to bylo smysluplné vyprání showbusinessových peněz. Splnil jsem si sen, zachránil jednu zdánlivě všední stavbu a vytvořil místo, kde často sedím sám a říkám si: Hanáku, to snad není možný, ono se ti to podařilo.

Těžko ale můžete popřít, že někteří návštěvníci sem přicházejí jen kvůli vám, že chtějí vidět, jak se z populárního herce stal hospodský.
Na jednu stranu je to pro provoz vítané, že sem ti lidé zamíří, na druhou stranu je to pro mne zatraceně těžké, protože už opravdu netoužím se fotografovat nebo podepisovat. Ale když přijdou příjemní lidé, nejsou agresivní a požádají o podpis fotky, tak samozřejmě chápu, že chtějí mít vzpomínku, šedivým Hanákem podepsanou fotku.

K pivu nabízíte i promítání filmů. Jak jste na tenhle nápad přišel?
Protože já bych se po filmech utlouk! Nejradši bych seděl buďto v kině, nebo tady v hospodě, nebo ve vlaku. A tak je tu i kino. Lákala mě představa, jak jde někdo od večerního vlaku, už je tma, obec už se pomalu chystá do postele a ten noční chodec najednou zahlédne přes okna hospody pohyblivé obrázky. A jde si do toho kina dát pivo. Vstupné se neplatí, film je jakási přidaná hodnota. Ale i osvěta. Jako obecní radní to beru jako bonus pro ty, kteří v Nižboru i v naší hospodě rádi tráví život.

Co o Tomášovi (ne)víte

  • Narodil se 27. března 1957 ve slovenské Kremnici.
  • Filmový a divadelní herec, moderátor, autor a skladatel.
  • Magazínem SPY byl dvakrát vyhlášen jako nejvíce sexy muž roku.
  • Majitel restaurace Zastávka v Nižboru, kterou zrekonstruoval ze starého nádražního skladu.
  • Ženatý, s manželkou Barborou má syna Tomáše a z předchozího vztahu dcery Rozálii a Annu.
Foto: Bohumil Brejžek a archiv Milana Sluky
Datum:08.07.2015 09:00
Reklama

Z recyklovaných kapslí

Nespresso a Mikov přicházejí s limitovanou edicí legendárního nožíku Rybička vyrobeného z použitých Nespresso hliníkových kapslí.

Pro každé počasí

Harley-Davidson představuje jízdní kolekci FXRG nejen pro stylový a pohodlný konec moto sezóny.

Ve stylu Tiffany T

Nové modely z kolekce TIFFANY T v sobě nesou energii města New York a připomínají siluety jeho mrakodrapů.

Já chci na pláž

Portál o cestování, zaměřený především na nejkrásnější pláže celého světa.

Lyžování v Rakousku - lyžování na ledovci

Krásné ubytování v rodinném hotelu Lukashansl v blízkosti ledovce Kitzsteinhorn s možností celoročního lyžování.

Miluju boty

Milujeme boty a módní doplňky a píšeme o nich. Nikdy nebudu mít dost bot!

Nový ředitel pánských kolekcí LV

Novým ředitelem pánských kolekcí značky Louis Vuitton se stal Virgil Abloha. První módní přehlídka pro LV proběhne v rámci týdne pánské módy v Paříži.

Lewis Hamilton v Japonsku

Čtyřnásobný mistr světa F1 zamířil na Hokkaidó, aby si zdokonalil své snowboardové dovednosti s některými z nejlepších světových jezdců.

Na výstavu z obýváku

Prožijte fascinující životní příběh Steva Jobse ve virtuální variantě největší soukromé sbírky Apple produktů – Apple Museum.

TWITTER
Reklama
PRÁVĚ V PRODEJI
VIDEO DNE
AKCE
20.10.2018

BalanceFest pro ženy

Dopřejte si s příchodem podzimu chvíli pro sebe a prožijte den určený pouze vám. Načerpejte 20. října 2018 v Creative World nové nápady, inspiraci a motivaci pro váš život v rovnováze.

Reklama